Trojrozměrné obrazy a filmy působí jako okno do jiného světa: Jejich obraz není plochý, ale plastický, jako by skutečně existoval. Jak ale vlastně 3D fotografie a 3D filmy fungují? Co se skrývá za tím magickým dojmem hloubky?
Sdílet:Je to vlastně úplně jednoduché: Člověk má dvě oči a každé z nich vnímá scénu před sebou z trochu jiného úhlu. Tak vzniká dojem prostorovosti. Ten ovšem u klasické 2D fotografie nebo u 2D filmů mizí, protože obě oči vidí stejný obraz. Aby zůstal dojem prostorovosti zachován, musí být v obraze skryty informace pro každé oko a každé oko musí dostat jen ten obraz, který mu přísluší.
3D fotografie, známé také jako stereofotografie, vytvářejí iluzi hloubky a prostoru. Tento efekt je dosažen zachycením dvou odlišných pohledů na stejný objekt z mírně odlišných úhlů, což vlastně simuluje situaci, kdy každé oko vidí svět jinak. Tyto dva snímky jsou poté prezentovány tak, aby každé oko vidělo pouze jeden z pohledů, což vytváří trojrozměrný dojem.
Fungují podobně jako 3D fotografie. I 3D filmy vytvářejí prostorový dojem pomocí odlišných pohledů. Narozdíl od fotografie ale - stejně jako u běžného filmu - se oku prezentují obrazy rychle za sebou tak, aby vznikl dojem pohybu.
Aby každé oko vidělo svůj obraz, používají se zpravidla 3D brýle. Ty mohou fungovat na různých principech, například předkládat oddělené obrazy oku prostřednictvím dvou displejů, barevných filtrů nebo filtrů polarizačních.
3DJournal, leden 2005
