Základní pravidla pro pořizování 3D fotografií už znáte - a pokud ne, odkaz najdete níže. Tentokrát se tady na ně podíváme podrobněji a hlavně přidáme některá další - aby byly vaše fotografie skutečně ty nejlepší.
Sdílet:Základní pravidlo, kterému se budeme věnovat, se týká vzdálenosti, o kterou je třeba fotoaparát posunout mezi prvním a druhým snímkem (pokud používáte fotoaparáty dva, potom jde samozřejmě o vzdálenost mezi těmito dvěma fotoaparáty).
Zmínili jsme se, že by tato vzdálenost měla být okolo 7 centimetrů. Při skutečném fotografování se však doporučuje dodržovat spíše jiné pravidlo - totiž nastavit vzdálenost na 1/30 vzdálenosti od nejbližšího předmětu na fotografii (viz obrázek - předmět je ve vzdálenosti A, fotoaparáty jsou od sebe vzdáleny o A/30). Je-li tedy například 2 metry od fotoaparátu fotografovaný strom a všechny další objekty na fotografii jsou až za ním, potom by měla být vzdálenost fotoaparátů (pro levý a pravý snímek) 2 metry / 30 = 200 centimetrů / 30 = 6,66 centimetru.
Ideální vzdálenost mezi fotoaparáty činí 1/30 vzdálenosti od nejbližšího předmětu na fotografii. Obr.: 3DJournal s podporou getimg.ai
Uvedená vzdálenost není náhodná. Vychází z toho, že lidské oko je schopno pohodlně sledovat objekty ve vzdálenosti 2 metry a dále jako jednu scénu; na objekty, které jsou blíže, však musí přeostřit. Protože cílem je vytvořit dobře viditelnou 3D fotografii (stereofotografii), oko by nemělo přeostřovat. Nejbližší předmět by tedy neměl být blíže než 2 metry - přičemž se předpokládá, že oči jsou od sebe vzdáleny přibližně oněch 6,66 cm (mezinárodní standard pro stereoobrazy byl stanoven na 63,5 mm).
A ještě jedna poznámka - uvedené pravidlo jedné třicetiny platí pro 35mm film a objektiv s ohniskovou vzdáleností 35 mm. Pro dvojnásobnou ohniskovou vzdálenost - a tedy při přiblížení scény - by pak bylo třeba dělit vzdálenost dvojnásobně - tedy šedesáti. Pro běžné kompaktní fotoaparáty nebo mobily bez zoomu se tím není třeba příliš zabývat, použijete-li zoom, je třeba posouvat fotoaparát mezi levým a pravým snímkem tolikrát méně, kolikrát si scénu zoomem přiblížíte. Dále to ještě ukážeme na příkladu.
Pokud je první objekt fotografované scény blíže, měly by být blíže k sobě i oči (tedy fotoaparáty, kterými pořizujeme levý a pravý snímek). To způsobí, že když se pak na stereofotografii budeme dívat našima (vzdálenějšíma) očima, bude se první objekt scény jevit dále (nejlépe v oněch optimálních 2 metrech).
Je-li první fotografovaný objekt dále, je vhodné, aby byla vzdálenost mezi levým a pravým fotoaparátem větší - zvýrazní se tím prostorový efekt a fotografie je tak plastičtější. Fotografujeme-li například hrad a před ním strom, který je od nás vzdálen 30 metrů (a blíže k nám již žádný objekt není), potom může být vzdálenost mezi fotoaparáty pro levý a pravý snímek až 1 metr (30/30=1).
Je-li naopak první objekt ve vzdálenosti 90 centimetrů, pak by od sebe fotoaparáty pro levý a pravý snímek neměly být posunuty o více než 3 centimetry (90/30=3). Pokud by byl předmět blíže než 20 centimetrů, přestává pravidlo jedné třicetiny platit - a je třeba, aby vzdálenost mezi fotoaparátem pro levý a pravý snímek byla ještě menší. Například pro 10 cm se doporučuje vzdálenost 2,5 mm, pro 5 cm pak už jen půl milimetru.
A ještě příklad k výše zmíněnému zoomu: Použijete-li například zoom 3x a nejbližší objekt bude vzdálen 90 metrů, potom bude posun fotoaparátu 90/30/3=1 metr.
Pro mezinárodní stereografické soutěže se často vyžaduje aby ležely všechny vyfotografované objekty za pozorovací plochou (v našem případě tedy za monitorem). Nic by nemělo vystupovat před ni (posunutí před a za pozorovací plochu jsme zmiňovali v článku o kreslení 3D obrazů v červencovém vydání). My se ale, upřímně řečeno, domníváme, že efekt vystupujícího objektu může být někdy velice pěkný.
Pokud ale nějaký objekt vystupuje z obrazu, je rozhodně třeba dodržet pravidlo, že žádná jeho vystupující část neprotíná okraj obrazu (u nás okraj obrazovky).
Je-li 3D obraz špatně pozorovatelný, zkuste vytvořit jeho černobílou variantu (třeba v našem programu 3DJournal). Je-li ta v pořádku, pak barevnému obrazu pomůže, pokud uberete sytost (saturaci) barev. Proveďte to ve svém oblíbeném grafickém editoru, přičemž pozor - upravovat budete levý a pravý obraz, nikoli výsledný 3D obraz.
Pokud budete dodržovat výše uvedená pravidla (spolu s těmi, která byla zmíněna již v prvním textu), pak by vaše 3D obrazy měly dělat skutečně velmi dobrý prostorový dojem.
3DJournal, srpen 2003
